"Maminko, žekni tu histojku o italškém šukatéjovi", loudil častokrát malý Tomik a já musela pořád a pořád vyprávět příběh, který když se mi stal, překvapil i mne. "Tome, není to šukatéj, ale ŠTUKATÉR. Pán, který dělá v kostele štuky", začínalo mé vyprávění vždycky stejnou větou.
Když mi bylo 23 let, moje maminka si přála chaloupku na Vysočině. Splnit si svůj velký sen... A tak jsme jezdili po té krásné a zádumčivě tiché krajině a hledali domek. Vyčlenili jsme si tři dny a stále nic a nic. Až jsme si před poslední naplánovanou trasou zajeli v neděli odpoledne do městečka Polná nedaleko Jihlavy. Zaparkovali jsme na hlavním náměstí toho tehdy posmutněle šedého města, kterému vévodil obrovský barokní chrám.
"Mami, já se tam aspoň kouknu", táhla mne má vášeň nedávno dostudované historičky umění.
Proplula jsem velkými vraty do chrámu a se zakloněnou hlavou nevěřícně zírala na jeho přeplácanou a rozvernou barokní výzdobu. Tady se prostě někdo vyřádil. Ze stropu i ze stěn všude vykukují andělíčci, koketně vystrčené prdýlky, všude přehršle rozet, lunet, akantů, listovců, balustrád, oblaků, drapérií a já nevímjaksetovšechnojmenuje.... ale to všechno na stěnách jako štuky! V takové intenzitě a množství, že jsem pod tou divokou potrhlou klenbou kroutila hlavou, smála se a dodnes nezapomenu tu jedinou větu, kterou jsem vyřkla:
"TEN ŠTUKATÉR, TO ALE MUSELO BÝT PAKO!"
Chrám v Polné a jeho divoké štuky. (archiv autora)
Uplynulo 7 let. Do schránky mi přistála velká obálka s úhledně psanou adresou. Otevřela jsem dopis a z něj vyndala starodávným písmem napsaný velký list zažloutlého papíru s nadpisem: "Bernardi - rodokmen". U něj byl další list s textem:
Milá paní Bernardi, viděl jsem vás v televizi a zjistil si vaši adresu. Dovoluji si vám poslat rodokmen našeho rodu Bernardi. Doplňte prosím do něj vaše údaje. Srdečně zdravím z Plzně.
S úctou František Bernardi
Přeletěla jsem ten úžasný seznam mnoha jmen a podjmen a rodin a podrodin až na poslední řádek. Kolik osudů, lásek, radostí i smutků v těch životech asi bylo? A všechny měly něco společného. Ten kousek italské krve... Na konci seznamu byla jména rodičů mého tatínka. S úžasem a zatajeným dechem jsem si vše znovu pročítala od začátku. Po důkladném přečtení prvních dvou řádků mi naskočila pořádná husina.
Bernardi - rodokmen
Tomasso Bernardi, stavitel, Toskánsko, v 17.stol. pracoval v Praze
I
syn - Ondřej Bernardi, štukatér, 1707-1708 chrám Nanebevzetí Panny Marie v Polné
Až jsem se probrala z údivu, blikl mi v hlavě ten moment, jak před 7 lety stojím se zakloněnou hlavou v kostele v Polné. Co jsem to tehdy řekla? "Ten štukatér, to ale muselo být pako".
Pochopila jsem, proč naše hledání chalupy po návštěvě chrámu v Polné skončilo jako kouzlo. I bez modlení. Kousek od ní v malé krásné vesničce Rudolec s renesančním zámečkem jsme opravdu chaloupku našli a na koupi si plácli ještě toho samého nedělního večera. Vzpomněla jsem si i na svého tatínka, který od rána do večera blbnul a tolik miloval srandu. A co myslíte, že dělal? Byl architekt.
A to ještě není všechno. Pokračování příště.
pokračování
https://bernardi.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=755166
https://bernardi.blog.idnes.cz/
Chrám Nanebevzetí Panny Marie v Polné (archiv autora)
Unuděný pubouš před dílem svého předka ( archiv autora)
