Moje babička byla anděl. Bydlela ve Strážnici ve skromném domečku se zahradou. Starala se o dědečka, svého “Janoška”, ráno mu vařila silný vývar, aby měl před cestou do vinohradu vydatnou snídani. S sebou si brával jen tři krajíčky chleba a kousek sýra nebo salámu, na plotně malého sporáčku vždycky voněla melta a přikládalo se dřevem po celý den, kdy babička něco dobrého vařila. Spotřeboval se každý kousek od všeho, nic se nevyhazovalo. Večer přijížděl děda na kole s velkou károu plnou hroznů, jablek, rybízu, švestek, hrušek, angreštu, malin, meruněk a všeho, co ráj té krásné jižní krajiny poskytoval.
Naše krásná babička (archiv autora)
Druhý den ráno jsme s babičkou vyrážely na trh s úhledně připravenými a naváženými papírovými sáčky toho sladkého voňavého ovoce. Byl to zážitek. A tak se to opakovalo každý den až do soboty, kdy se odpočívalo nebo zavařovalo to, co se neprodalo. Děda poklízel na dvoře kolem domu, krmil slepice, opravoval vetché staleté nářadí a vlastně skoro pořád pomalounku na “mlatevni” sekal dřevo. Vlastně úplně všechno celý život dělal veeeeelmi pomaaaalu...
Neděle se poznala podle toho, že hned zrána se ozývalo po celém domě hlasité troubení dědova trombónu, jehož falešné tóny mne vždycky vyhnaly z postele. Zabalila jsem se do péřové duchny a polehávala na “praskači”, divanu v kuchyni, kde bylo stejně nejlepší místečko z celého domu. Hezky naproti sporáčku se tak krásně mohlo pozorovat všechno, co se odehrávalo v srdci domu, v kuchyni. Po trombónové smršti hm tata hm tata se děda nasnídal a přinesl ke stolu malou dřevěnou krabičku s holením a dlouho a pomalu se holil. Babička mezitím připravila jeho oblek a čistou košili, naleštila mu boty a upravila ho. Štramáka. Dědeček šel totiž za naši rodinu na mši. Rebelující babička už dávno zjistila, že má jen svou vlastní víru a že se raději modlí sama a doma, protože se jí nelíbí konec mše, kdy se všichni pokřižují, vyjdou ven a “tetka tetku začnú pomlúvat”. A tak se vypravoval obřadně jen děda. Po návratu nám vyprávěl drby z kostela a pak byl ten nej- lepší a nejvoňavější nedělní oběd, u kterého často nechyběli mí rodiče, když za námi o víkendu přijeli.
Proč to popisuji tak dlouho? Protože se tam v dětství v dálce v malém domečku odehrávalo něco, co jsem pak už jako malá celý rok nezažila a nic mi to nemohlo vynahradit. Vždy, když jsem z prázdnin odjížděla do krásného moderně zařízeného bytu od tatínka interiérového architekta, který i mamince nechal vyrobit pseudo historický dámský pokoj na míru... do hezkého bytu nedaleko brněnského centra, plného světla a slunce s parketami a bělostnou koupelnou, halou, jídelnou, ložnicí, pokojem pro služku, spížkou i komorou...vždycky jsem cítila, že u babičky a dědy SE PROSTĚ ŽIJE NĚJAK OPRAVDOVĚJI... i s tou kadibudkou na dvoře, kam jsem si musela dodávat odvahy jít za tmy... nebo s pumpou a nošením vody v kýblech nebo umýváním horkou vodou na dvoře v neckách.
Vše zde plynulo přirozeně a v rytmu přírody a koloběhu ročních období a prostě
JINAK NEŽ VE MĚSTĚ.
Na mé cestě z města do divočiny byl zážitek prázdnin u babičky něčím, co mi svítilo na cestě jako přibližující se splněný sen. Jako návrat k přirozenosti. K sobě. To světlo v dálce, k němuž jsem pomalu směřovala a které stále upozorňovalo: tady jsem...nezapomeň. A sny máme proto, abychom si je plnili. Zvláště ty z dětství... Splnil se. S domem, kouzelnou zahradou i kamarádem lišákem. A přeji to ze srdce každému.
Náš liščí kamarád. (foto Tom Kamín)
Spolupráce. (archiv autora)
video verze
https://www.facebook.com/RenPelisky/videos/2893795054062237
https://bernardi.blog.idnes.cz/
